Navigační soutěž - Jak se neztratit a neskončit poslední

16.04.2021

V dnešní době plné GPS, glass cockpitů a mobilních navigačních aplikací vám kdekdo bude tvrdit, že klasická srovnávací navigace se už nenosí a je to přežitek. Ale ruku na srdce, kdo z nás, relativně mladých pilotů dneska ještě umí tu mapu správně použít k traťovému letu? A navíc třeba ještě soutěžně?

Autorem fotky je Štěpán Genszký
Autorem fotky je Štěpán Genszký

Zjistit, jak moc se ztratím, byla velká část motivace přihlásit se na navigační soutěž Divokým Slováckem, kterou se v Kunovicích pořádá již patnáctým rokem (ročník 2020 byl jubilejní). Předchozích několika ročníků jsem se nepravidelně účastnil v pomocných rolích, letos jsem si konečně chtěl zasoutěžit. Jak to nakonec dopadlo?

Bylo to jedním slovem výborné. Pokud ještě váháte, zda se na podobný podnik máte vůbec přihlašovat, rozhodně do toho jděte! Pokusím se vám stručně popsat postup přípravy a průběh samotné soutěže včetně letu, abyste získali jistou představu. Začněme tedy.

Soutěž samotná

Oproti běžným navigačním soutěžím je "Divočák" trochu rekreačněji zaměřeným podnikem. Jsou zde zvýšené tolerance na časových kontrolách, naopak nižší penalizace za odchylku času a třeba traťové fotografie mají určeno, na kterém rameni se nacházejí (tj. zvyšuje se šance jejich nálezu). Dále jsou pak otočné body jsou předem zakroužkovány a označeny v soutěžní mapě. Všechna letadla navíc soutěží v jedné kategorii, a že zajímavých letadel bylo vidět více.

Celkově je to snazší, než se zdá. Dostanete mapu, fotky, nějaký čas na přípravu před vzletem, a hlavně přidělený čas vzletu. Pak zahájíte traťový let. Je jen na vás, jak přesně trať odletíte, kolik fotek najdete, a nakonec taky, jak přesně přistanete. Ano, i přistání na přesnost je součástí soutěže.

Sehraná posádka

Nejdůležitější element, bez posádky totiž nelze soutěžit, a to letadlo nakonec vždy nějaké seženete. Let Divokým Slováckem můžete zažít i v sóle, ale větší zábava je to letět ve dvou, a navíc je to menší dřina. Navíc se můžete vzájemně obviňovat z nasekaných chyb, aby pak došlo nad panáčkem něčeho dobrého k opětovnému smíření rozhašteřené posádky.

Ve své situaci jsem samozřejmě hledal navigátora, chtěl jsem si to odřídit. Náhoda tomu chtěla, že měsíc před začátkem soutěže jsem se na palubě kluzáku potkal s místní pilotkou, takže bylo logické jí nabídnout na oplátku svezení mašinou motorovou, a od toho už nebylo k podání přihlášky daleko.

Začíná to dobře, dva lidé, kteří se vlastně vůbec neznají, každého zajímá jiné létání, o navigačním létání ví dohromady asi to, že se používá mapa, to je ideální předpoklad pro úspěch. Nebyli jsme moc připravení, ale nebáli jsme se.

Tak vzniknul název týmu "unafraid & unprepared".

Vhodné letadlo

Zvolit správné letadlo je také nesmírně důležité. Ideálně by se mělo jednat o stroj, který dobře znáte, ať za letu nemusíte řešit problémy vzniklé pobytem v neznámém kokpitu. Nejlépe by to také mělo být relativně pomalé letadlo, ať máte dost času hledat otočné body a traťové fotografie. Vaše traťová rychlost by měla být zvolena tak, abyste měli dost prostoru přidat i ubrat, podle toho, jak moc nestíháte, nebo jak moc jste naopak napřed proti stopkám. Další důležitou vlastností správného soutěžního letadla je výborný výhled ven, jistě si dovodíte proč.

Takže po pečlivém zvážení všech kritérií a dlouhém výběrovém procesu jsme zcela logicky zvolili Diamond DA-20 Katana, prostě proto, že to byl v tu dobu dostupný letoun, který létám. Jedná se ale o stroj naprosto perfektní. Zvolená traťová rychlost 85 kts daleko překonává všechny ostatní soutěžící s rychlostmi 60-75 kts, takže jedno prvenství bylo jasné. Bonusem je i pohodlná prostorná kabina, ze které není díky dolnoplošné koncepci pořádně vidět dolů, a před sebe vidíte akorát docela daleko.

Ale stále jsme se nebáli...

Stopky! Protože navigační soutěž je o přesném času...

Ihned po přihlášení jsme začali shánět stopky. Protože pořádné stopky vám všechno usnadní, můžete mít třeba celkový čas i čas na otočném bodu zobrazený najednou, takže dokážete přímo srovnávat své aktuální tempo s navigační přípravou. Prostě pořádné stopky.

Tak ty jsme taky neměli. Vystačili jsme si se zjištěním, že máme sekundový timer pro pilota vlevo, a že na odpovídači lze nastavit stopky, které budou značit náš kumulativní čas. Přišli jsme na to týden před soutěží, a protože přece nepotřebujeme zatím ani jeden velké číslice, bude nám to stačit. I takové věci vám odhalí palubní nácvik, případně rovnou tréninkový let.

Poprvé v kokpitu

Zcela v rozporu s názvem týmu jsem totiž direktivně rozhodl, že absolvujeme jeden tréninkový let ještě před samotnou soutěží, abychom si aspoň vyzkoušeli spolupráci na palubě. Tohle můžu všem jenom doporučit, minimálně totiž zjistíte, jestli vás první konflikt čeká hned po vzletu, nebo naopak spolupráce proběhne na jedničku a můžete pomalu začít pomýšlet na bednu. Do karet nám hrála i dostupnost jedné krátké tréninkové tratě, kterou Michal Orlita připravil při příležitosti 50. výročí existence Slováckého aeroklubu.

Nám se při tréninkovém letu dařilo natolik, že zhruba ve třetí čtvrtině trati jsem prohlásil, že to stačí, že to je v pohodě a půjdeme si jen tak poletovat malebným Slováckem. To, že jsme se na jednom z legů dvakrát ztratili, taktně přecházím.

Den D - předstartovní přípravy

Slunečné ranní počasí dávalo tušit malebný soutěžní den, nastal čas natankovat a nachystat letadlo a celkově se ranními činnostmi trochu rozptýlit od neustálých myšlenek na průběh soutěže. Zcela logicky jsem celý týden stresoval a spekuloval, jak to nakonec asi bude, v den soutěže jsem naopak propadnul zcela zenové náladě, vědom si faktu, že nejvyšší traťová rychlost znamená automaticky pořadí číslo jedna na vzlet. Jelikož se ale přihlásilo dostatek posádek, aby vznikly skupiny dvě, náš slot byl posunut do odpolední skupiny a letadlo jsme sdíleli s další posádkou, ti startovali ráno. To všechno a mnoho jiného se člověk dozví na briefingu. Rozhodně se pak vyplatí sledovat průběžně se měnící časy vzletů, a také oficiální čas.

Od úvodního briefingu do času pro vyzvednutí navigačních podkladů zbývalo několik hodin, které většina posádek zodpovědně trávila konzumací nejrůznějších pochutin a čilou socializací. Je dobré si dát nějaký lehký, ale výživný pokrm, můj smažák tedy představoval perfektní příklad vyvážené a zdravé soutěžní stravy.

Den D - navigační příprava

Ještě párkrát se nám odložil nebo posunul čas vyzvednutí navigačních podkladů, ale nakonec jsme se dočkali a přebrali bílou obálku. Co v ní bylo? Tak nejdůležitější je samozřejmě mapa trati, v našem případě už se zakroužkovanými otočnými body. Současně dostanete dvě sady fotek, jedna představuje otočné body, druhá různá místa na trati. A pak samozřejmě i podklad pro výrobu navigačního štítku, tedy váš čas vzletu a časy průletů jednotlivých otočných bodů, dané vámi zadanou traťovou rychlostí.

Rozhodně neškodí být připraven a mít pravítko, na kterém budete mít značky, třeba minutové, pro vaši rychlost a dané měřítko mapy. Velice to pomůže odhadnout, zda máte ještě čas a můžete trochu zpomalit, nebo si naopak na otočňák musíte pospíšit. Takže nakreslit čáry, vyznačit značky minut, navigátor mezitím může prohlížet fotky, nebo jako v našem případě počítat časy. To ale vy dělat nemusíte, protože je máte dostat. My jsme si však v tom zmatku prostě zapomněli říct, a tak jsme se vrhli do počítání. Naštěstí organizátoři svou chybu rychle napravili, a tak stačilo jen složit papír do nákoleníku, všechno rychle sbalit a běžet k letadlu, kde už byl nainstalován soutěžní GPS zapisovač. Nebojte se, když nebudete zbytečně počítat, stihnete celou přípravu v klidu i bez toho běhu. Přece jen je ale nutné pamatovat i na nějaký čas pro ohřívání po nahození a následné pojíždění na místo vzletu.

Ještě poznámka k těm fotkám... některé posádky, zejména ty zkušenější, si je rozmisťují přehledně po kabině, aby za letu neztrácely čas listováním papíry s fotkami, a měli je stále na očích. V rámci punku to však jde i bez toho, prostě se navigátor bude trochu hrabat v papírech.

Navigační pracoviště v plném vytížení
Navigační pracoviště v plném vytížení

Den D - na trati

Po vzletu, který je nutno provést s přesností na minutu, následuje nasazení na trať a příprava na zahájení, spočívající v tom, že si naletíte předem naznačený úsek před výchozím bodem trati, který jste si předem rozdělili na minutové úseky. To vám pomůže zahájit trať v daném čase. Zcela suverénně jsem tedy nalétnul kurz, sledoval stopky a ladil rychlost. Původní plán byl takový, že minutový timer vlevo v kabině bude sloužit pro zobrazení času celkového, kdežto stopky na odpovídači budou s každým otočným bodem resetovány a budou měřit čas na legu... asi nemusím dodávat, že jsem na to zapomněl už v první třetině trati, a dál jsem to letěl všechno už jen odhadem a hrubými odpočty.

Nakonec o to ani moc nešlo, priority byly nastaveny od začátku jasně, a docela hezky to formuloval Michal ještě v předvečer soutěže. Hlavní je pokusit se trefit všechny body, nezabloudit, zkusit po cestě najít nějakou fotku, a ono to nějak dopadne. Ze stejného důvodu bylo zcela zbytečné řešit jakoukoli přesnost na přistání, protože špatným načasováním jednoho otočňáku získáte daleko víc trestných bodů, než kolik se dá získat při přistání úplně mimo vytyčený deck.

Role na palubě se nakonec uspořádaly tak nějak samy. Ideální by asi bylo, aby si pilot hlídal rychlost, časy na bodech a měl představu o trati (koneckonců má v nákoleníku traťové body, kurzy a ony časy), a navigátor hledal fotky a pokoušel se je umístit do mapy. Tak nějak to v praxi bylo i u nás, jen občas probíhala tahanice o jedinou mapu, když pilot zrovna potřeboval vědět, kudy přesně ta trať vede, a navigátor zase chtěl porovnávat situaci v mapě s vytipovanou fotkou.

Průběh letu bych shrnul takto: první třetina trati byla ve znamení totálního chaosu, ve druhé třetině jsme se dostali do slušného tempa a spolupráce fungovala dobře, a třetina poslední byla vyloženě pohodová, i včetně požadovaného oblouku zakresleného do mapy. Poslední úsek trati totiž nebyl přímý, a můžou se vyskytnout se obecně vyskytnout třeba oblouky, nebo organizátor požaduje sledovat nějakou pozemní linii, například železnici.

Do decku to nakonec nevyšlo (autorem fotky je Štefan Genszký)
Do decku to nakonec nevyšlo (autorem fotky je Štefan Genszký)

Jestliže hlavní traťový úkol byl "neztratit se", zbývalo ještě splnit úkol s názvem "neroznést éro v decku". Přece jen, nejsme profíci, soutěž letíme poprvé, pro zábavu, a tak nás těch případných 200 trestných bodů už mrzet nebude, hlavně, že budeme doma v pořádku. Taky že tam 200 bodů bylo, odložil jsem to asi 5 metrů před deck.

Výsledky a závěr

Nebudu lhát, hned po přistání člověku naskočí všechny ty chyby a začne v hlavě počítat, kolik to asi bude bodů (a současně doufat, že budou posádky, co nasekají trestných bodů ještě víc). Je to zcela zbytečné, jakmile do mapy zaznačíte umístění fotek a odevzdáte všechny podklady, neuděláte už s výsledkem nic.

Nakonec to nebylo na první pokus špatné, 16. místo z 28 posádek sice nikoho do historie nezapíše, ale střed výsledkové listiny byl na body velice těsný, takže převládla spokojenost. Nebylo to poslední místo, a celý ten den strávený na letišti, včetně letu a následných rozborů u piva, byl jednoduše krásný. Navíc vyšlo na začátek září nádherné počasí, což celkovou příjemnou atmosféru kunovické soutěže jen podtrhovalo.

Máte-li možnost navigační soutěž zkusit, ale nevíte, zda to zvládnete, vůbec se toho nebojte a podejte si přihlášku. Je to super. Existují u nás i na Slovensku soutěže různých úrovní obtížnosti, jedno je ale jisté. Skvěle se pobavíte, něco nového se naučíte, a třeba budete mít čas od času motivaci letět "po staru" podle mapy a bez GPS. Občas se hodí trochu potrénovat :)